„Nekorunovaní králové metalové alternativy“, „budoucnost tvrdé muziky“ ... Takovýmito a podobnými přívlastky jsou DILLINGER ESCAPE PLAN častokráte nazýváni hudebními žurnalisty, kteří, jak známo, zvyknou velmi rádi přehánět a zacházet místy až do bizarností(například označení DILLINGER ESCAPE PLAN heavy metalovou kapelou). Faktem však zůstává, že tato americká pětice s image hodných hošíků z high chool, přišla hlavně na albu „Calculating Infinity“ (1999) s velmi svěžím hudebním materiálem. Neotřelá směs hardcore a grindcore s jasně patrnými jazzovými vlivy podepřena dokonalými instrumentálními výkony, si právem vysloužila uznání. DILLINGER ESCAPE PLAN tak vlastně započali éru nového metalového proudu, který, snad kvůli krkolomnosti použitých hudebních postupů, začali notoričtí škatulkáři nazývat „math metal“.

Kromě nesporně zaslouženého uznání si však kapela upletla (nebo na ní spíš byl mnohými upletený) bič v podobě nejvyšších nároků na její další nahrávky. Nejinak tomu pochopitelně je i v případě dlouho očekávané novinky, pojmenované „Miss Machine“ vycházející přesně uprostřed horkého léta (v Evropě 2. srpna). Za chaotickou koláží na obalu se skrývá jedenáctka energií nacpaných skladeb. Název úvodní – „Panasonic Youth“ dokazuje smysl pro humor a slovní hrátky, kterým pánové disponují, když spojí jméno známé new yorkské kytarovky SONIC YOUTH s názvem proslulého japonského výrobce elektroniky. Ke slyšení jsou hned od začátku staří dobří „dilindžr“ - Našlapaní, zběsilí, zničující a místy až chaotičtí s nepříčetným uřvaným vokálem. V těchto chvílích se nezaujatý posluchač musí podivit, jakým způsobem se tahle nahrávka mohla krátce po svém vydání ocitnout v oficiálním žebříčku Billboard, ve společnosti popových hvězd? DILLINGER ESCAPE PLAN zůstávají i nadále sví – extrémní, nekompromisní a disharmoničtí, ale už v další skladbě „Sunshine The Werewolf“ svůj hudební výraz obohacují o další prvky v podobě akustických meziher doprovázených čistým melodickým zpěvem. V těchto fázích dostávají jejich skladby další, řekněme místy až hitový rozměr. Výborné jsou hlavně výlety do sfér psychedelického rocku a naproti tomu zase čistokrevné noise nájezdy. Díky uvedenému mi tak jejich tvorba v některých momentech přijde oproti minulosti poslechově ještě náročnější. Na druhé straně jsou tady však poměrně přímočaré skladby s jasnou stavbou, jako například třetí, hardcoreově enregická „Highway Robbery“, pátá „Phone Home“ s jasným vlivem NINE INCH NAILS anebo osmička „Setting Fire To Sleeping Giants“, kde jsou dokonce ke slyšení prvky punku a ska smíchané s kvílivým riffováním. Tímto jen DILLINGER ESCAPE PLAN dokazují, že se nebojí žádných experimentů a že svojí tvorbu dokáží otevřít širšímu posluchačskému spektru bez ztráty hudebních hodnot, které vyznávají.

Hudební recept v podání DILLINGER ESCAPE PLAN je v podstatě velmi jednoduchý. Troufám si tvrdit, že svojí muzikou zas nic tak extra nového nevymysleli (což ovšem neznámá, že by nic nového nepřinesli). Prostě si ze svých oblíbených hudebních stylů vzali přesně ty prvky, které se jim náramně hodily do jejich koncepce, tyto umně smíchali a výsledek je již dobře znám. Jak jednoduché, nemyslíte?

Fiasko v podobě špatné desky přeceňované kapely se protentokrát nekoná. Právě naopak! Skupina se s nálepkou talentovaných vizionářů dokázala vypořádat na výbornou a my se můžeme vesele kochat jejím novým hudebním dílem, které za těmi předchozími v ničem nezaostává a posouvá tvorbu této svérázné pětice zase o další kus vpřed.

CD k recenzi poskytli Day After records